JAK SE MI ŽIJE S BRÁŠKOU...

Od doby, co je ten vetřelec u nás, už uběhlo několik dnů. Všichni se nad ním rozplývají, jak je to krásný miminko, ale on není vůbec žádný miminko. Neustále mě provokuje a pošťuchuje a kouše. No já mu to někdy oplatím, až zapiští, ale to se na mne zase všichni mračí, jako bych mu udělal bůh ví co. Nebo si vyberu hračku a jdu si s ní hrát, ale on mi ji okamžitě bere. Někdy mě to baví a přetahujeme se o ní, ale když si chci hrát sám, tak mu ji radši nechám a vezmu si jinou. A on? Jasně, hned jí zase potřebuje. Nejvíc mi vadí, když chci spát a on mě budí. Maminka mě před ním musí schovávat v košíku, tam ještě nevyskočí a já můžu v klidu chrnět. Poslední dobou mě rozčiluje, když ležím u maminky v náruči pod peřinou a ten vetřelec se začne cpát mezi mne a maminku. Včera ho maminka nechtěla pustit pod peřinu, protože jsem chtěl ještě spinkat, tak si vymyslel to, že skákal po peřině a hlavně tam, kde jsem spal já. Maminka se na něho zlobila a on ji za to klidně kousnul do nosu.
Mě maminka moc chválí že jsem šikovný a hodný, protože už ho nechám spát se mnou a nevrčím na něho, když se chce se mnou mazlit. No jo já ho mám vlastně rád, i když mě někdy doopravdy dost štve. Ale granulky má lepší než já ...