No to jsem se zase nechala ukecat od dcery. Prý mazánek potřebuje sourozence, aby doma nebyl sám a měl si s kým hrát. Aby přestal být rozmazlený a dokázal se podělit o své hračky. Dobře, přikývla jsem na štěňátko dceři k narozeninám, ale to jsem netušila, že bude doma dřív, než se dcera vrátí z dlouhodobého pobytu v zahraničí. Malá, hnědá, upištěná a ustrašená kulička byla od první chvíle k sežrání. Ovšem první dojem přebyly události dnů příštích. Moje mylná idea, jak budu oba bráchy nosit v jednom batůžku, jak budou spolu spát v jednom pelíšku, se rozplynul hned při přivítání. Starší mazánek dal zuby najevo, jak se o své teritorium a zvláště o paničku nemíní s nikým dělit. A tak každý musel mít svůj pelech, svoji tašku, svoje hračky. Jestli jsem si do teď myslela, že je Matýsek nevychovaný a že nic neumí, hluboce se mu omlouvám. Na rozdíl od toho neúnavného hnědého klubíčka reaguje na vše co mu řeknu. První dny byly víc než kruté, když prcek budil nejenom mě, ale i Matyho, který mě stále musel hlídat. Jeho neúnavný temperament a stálá potřeba kousat do všeho, co je po ruce, mne přiváděla k šílenství. Dny pohody byly nenávratně pryč. Zlom nastal asi po 14 dnech na chatě, kdy si kluci poprvé začali společně hrát. Honili se kolem bazénu, rvali se o jednu hračku, Maty už strpěl prcka vedle sebe, nezuřil, když se k němu přitulil v pelíšku. Už nepočítám probdělé noci, ani počet loužiček a hromádek na koberci. Jsem šťastná, že moje představa o dvou brášcích se pomalu, ale jistě začíná naplňovat. Pozorovat ty dva malé blázny při hře je tisíckrát krásnější než ten nejúžasnější film v kině či televizi.
