JAK JSEM SE PRVNĚ ZTRATIL

Na chatě mi moje panička vyrobila ohrádku, abych se neztratil a hlavně se nepletl pod nohy při práci. Uznávám, že byla veliká, ale mě se prostě nelíbila. A tak jsem řval a pištěl, až to vždycky někdo z lidí vzdal a vytáhl mě. Jó pištění a brečení, to mi jde skoro tak dobře jako běhání.

Kolem chaty je les a to vám povím, to je pachů, pořád musím něco očuchávat a prozkoumávat. Když moji lidi viděli, že  v ohradě prostě dobrovolně a sám nebudu, rozebrali jí na plot, abych neutíkal k sousedům. Jenže zapomněli, že se dá utéct cestou za chatou. Pravda, byla tam vysoká tráva a roští, ale když se chce jít na průzkum, nic vás neodradí. Nejdřív jsem šel zjistit, jestli nepřijela Amálka nebo Baby, ale nikde nikdo, tak jsem šel dál.

No slyšel jsem z dálky, jak mě moji lidé volají, ale pro nářez si můžu jít, až to všechno očichám a označkuju. Když už to volání trvalo opravdu dlouho, rozhod jsem se, že se vrátím.

Páníček stál za plotem a hrozně zle volal. Došel jsem až k plotu a párkrát štěk :“ No už jsem tady, snad nebude tak zle.A přendej mě přes plot, sám to nezvládnu“  . Řeknu vám, čekal jsem trochu výprask, ale páníček se radostně usmíval, honem mě popadl do náručí a dodal. „No teď jsem zvědavej, kdo najde maminu, lítá hystericky po lese a hledá tě“. Páníček tentokrát zakřičel na paničku a ta po chvíli přiběhla jako já. Když mě uviděla, plácla sebou na zem a neskutečně pištěla „ já tě přerazím ty pitomečku pitomej, víš jakej jsem měla o tebe strach?“ A pak brečela a vůbec mě nechtěla vzít do náruče. Tak jsem jí olízal čumák i oči a ona se konečně usmála a vzala mě do náruče. A já, celý unavený a vyčerpaný v její náruči spokojeně usnul. No příště, až půjdu něco prozkoumávat, vezmu radši paničku sebou.